Stories

Zamilovaná do "doktora" (Část 1.)

5. srpna 2014 v 13:55 | Betty Liss♥
Bylo krásně. Svítilo slunce, ale nebylo zas takové horko jako v posledních dnech. A tak jsem šla ven. Přes celé město jsem se vydala na své oblíbené místo, k Lipové aleji. Skrz ni se dá dojít k části města, kde bydlí "ti lepší". Chvíli jsem seděla na lavičce a četla. Když už jsem usoudila, že je čas vrátit se zase domů, schovala jsem knížku a zvedla se. Jen jsem ušla pár kroků, slyšela jsem něčí hlas: "Hej! Jano! Počkej na mě."
Otočila jsem se a uviděla Petra. Usmála jsem se a čekala, až dojde ke mně.
"Ahoj.", pozdravil mě.
"Ahoj. Odkud jdeš?", zeptala jsem se.
"Byl jsem u Michala.", odpověděl.
Michal je jeho spolužák a nejlepší kamarád, který bydlí za alejí. Prý za ním byl kvůli nějakým cédéčkám.
Šli jsme pomalu a povídali si. O prázdninách, dovolených, co je nového a tak. Prostě klasika. Hodně jsme se i nasmáli. Na to, že se známe vlastně jen od vidění, to bylo moc fajn. Chodíme spolu no školy, ale on je o rok starší.
Nevím co to je za logiku, ale být nachlazená v létě? Celou dobu jsem kašlala.
Když jsem zakašlala asi po padesáté, zeptal se mě: ,,Jsi v pořádku?"
"Ale jo. V pohodě."
Zastavil se.
"Vážně? Chceš nějaký lék?", pronesl s vážnou tváří.
Nemohla jsem se nesmát.
"To byste byl moc hodný pane doktore.", řekla jsem prosebně.
Pomalu ke mně přistoupil, ruku mi dal na tvář a políbil mě.
Když se odtáhl, překvapeně jsem na něj koukala. Něco takového jsem opravdu nečekala, ale rychle jsem se vzpamatovala a dál hrála hru, kterou jsme začali.
"Myslím, že to moc nepomohlo pane doktore.", oznámila jsem pochybovačně.
Na to mě znovu, ještě něžněji než předtím, políbil. Tentokrát jsem mu to oplatila. Když jsme se odtáhli, zeptal se:
"Tentokrát to pomohlo?"
"Nejsem si jistá.", řekla jsem opatrně a čekala, jestli to udělá ještě jednou.
"Dnešní dávku jste již dostala. Uvidíme, jak vám léky zaberou.", pronesl.
"Dobře."
Mezitím jsme se otočili a šli dál.
"Mohl bych vás poprosit o vaše telefonní číslo a adresu? Potřebuji si to zapsat.", oznámil po chvíli.
Zasmála jsem se.
"Samozřejmě."
Nadiktovala jsem mu mé číslo a on se zeptal:
"Doufám, že je pravé?"
"To budete muset vyzkoušet."
Vzal mobil a vytočil mnou nadiktované číslo. Začala mi hrát ústřední melodie z Přátel.
"Pardon. Někdo mi volá... Prosím?"
"Dobrý den, je to slečna Jana? Tady je doktor Petr."
"Ano. Dobrý den pane doktore."
"Chtěl jsem se zeptat, jak je na tom váš kašel?"
"Ale, pořád mě trápí."
"Aha. Tak to by jste měla přijít do mé ordinace a já se na to podívám. Popřípadě zvýšíme dávkování."
"Dobře. A kdy mám přijít?"
"Kdy máte čas? Můžete ve středu?"
"Na středu zatím nic nemám. To bych mohla. V kolik hodin?"
"Přijděte v deset."
"Fajn. A...", zarazila jsem se, "kde je vaše ordinace?"
"U parku."
"Ah, samozřejmě. Určitě přijdu."
"Tak se mějte pěkně. Na shledanou."
"Děkuji. Na shledanou."
Ukončila jsem hovor a mobil si strčila do tašky.
",Kdo ti volal?", zeptal se Petr.
"Můj doktor.", pronesla jsem vážně.
Pak jsme se oba začali smát. Zbytek cesty jsme si povídali už normálně. Doprovodil mě domů, připomněl mi, abych nezapomněla jít k doktorovi a rozloučili jsme se.
Myslím, že je to poprvé co se k doktorovi těším.

Pokračování příště...♥

Cesta domů

14. dubna 2014 v 16:06 | Betty Liss♥
I když v naší jídelně nevaří zrovna nejlépe, dnes jsme si oběd vychutnaly do posledního sousta. Já, má nejlepší kamarádka a ještě jedna spolužačka. Povídaly jsme si o všem možném. Hlavně o škole. Zítra bude mít narozeniny, máme psát test z matematiky, diktát a ještě má referát do občanské výchovy. Tomu se říká smůla. Nebo náhoda. Vyberte si, co chcete.

Když jsme se oblékaly, Carol prohlásila, že půjde s Mik a tak jsem se rozloučila a tentokrát šla sama. Vždy když jdu sama, připadám si divně. Možná to tentokrát bylo tou bílou vestou, ve které, jak mi obě potvrdily, vypadám jako panda. Anebo možná jen proto, že když jdete s kamarádkou (a ještě k tomu s nejlepší), je to super. Máte si o čem povídat, všechno se dá probrat skrz naskrz a neustále se něčemu smějete. A je jedno, že se kvůli tomu na vás lidé dívají jako na idioty. Ale když jdu sama... To už mi ty pohledy vadí. Hlavně proto, že nevím, co si myslí. To vypadám tak hrozně? Mám snad špinavé kalhoty nebo rozmazanou řasenku? Anebo mám přímo na čele napsáno, jak jsem blbá?
Co se dá dělat. Jsem taková jaká, jsem a do hlavy těm lidem nevidím. A tak jdu stále dál.

Setkání s literární postavou v tajné zahradě

9. září 2013 v 16:13 | Betty Liss♥
Dnes se mám sejít s tím neznámým. Někdo mi jednou hodil do schránky papírek se vzkazem: Chceš vědět, kdo jsem, běž přímo za nosem. Tam kde slunce stále svítí, tam kde roste krásné kvítí. Zítra ve dvě hodiny, málo kdo mě uvidí. Hned, jak jsem si to přečetla, mi to bylo jasné.

Naposledy jsem se podívala do zrcadla a šla. Přímo za nosem, k domu, kde nikdo už pár let nebydlel. Obešla jsem ho a vešla na krásnou zahradu. Slunce tam svítilo a to kvítí tu bylo také. Jaká to krása, pomyslela jsem si a rozhlížela se všude kolem. Připomínalo mi to zahradu z knihy Tajná zahrada.

Šla jsem kousek dál a uviděla bílý zahradní stolek se dvěma židlemi a holčičku sedící na jedné z nich. Nepřipadala mi nějak známá. Ještě jsem ji neviděla. Prohlížela jsem si ji a ona si prohlížela mě. Jak jsme tak na sebe koukaly a já usilovně přemýšlela, vysvobodilo mě z toho její vysoké a milé: "Ahoj!"

V tu chvíli mi to došlo. Vždyť to je Mary. Mary Lennoxová. A tohle je její tajná zahrada. "Jsem ráda, že jsi přišla.", usmála se na mě a pokynula mi rukou, ať si sednu. Sedla jsem si a upřeně jsem se na Mary dívala. Znovu se na mě usmála a zeptala se, jestli se nechci na něco dotázat. Pousmála jsem se a hned vyhrkla otázku. Ona mi s radostí odpověděla a my si povídaly. Ani nevím jak dlouho.

Ptala jsem se jí na vše. Na zahradu, jak se o ni stará, jak se má Colin a Dickon. A na vše co mě zajímalo. Pak mě provedla celou zahradou. Stále jsme se smály, povídaly si a náramně si to užívaly. Jenže pak, jsem slyšela věžní hodiny a já věděla, že už musím jít. S Mary jsem se rozloučila a ona mi do ruky vtiskla krabičku se slovy: "Na památku!" A zmizela.

Doma jsem ji otevřela a našla tam pytlíček s levandulí, s lístky růže, kytici pomněnek a obrázek tří dětí. Hned jsem pochopila, že je to Mary, Dickon a Colin.

Postava: Mary Lennoxová
Kniha: Tajná zahrada
Spisovatelka: Frances Hodgsonová-Burnettová

Noční kolemjdoucí

8. srpna 2013 v 9:19 | BettyLiss♥
Ležím na posteli, schoulená do klubíčka, záda si chladím o studenou zeď. Jsem v polospánku. Spím, ale přitom vnímám okolní svět. Pomalu dýchám, užívám si toho pokoje, který vládne venku i tady doma. Na to, že máme dům u silnice je až moc ticho. Kdo ví kolik je hodin... pomyslím si. Neprojelo ani jedno auto. Nikdo tu krásnou noc neruší. Žádná auta, žádní lidé, žádné věci...
Ale teď...

Stories

5. srpna 2013 v 17:27 | Betty Liss♥
 
 

Reklama
TOPlist