Diary

Nic netrvá... věčně... (doufám)

6. listopadu 2014 v 14:21 | BettyLiss♥
Já...
Věčně nespokojená, věčně nerozhodná,
věčně snící, věčně realistická,
věčně začínající, věčně končící,
věčně hledající...
... končím.

Nikdy nebudu se vším spokojená (nejsem perfekcionalista), v ničem nebudu dokonalá (nejsem genius)... a bojím se, že se nikdy nerozhodnu, kam půjdu na vysokou, jak budu pracovat a vůbec. Co od života chci?
Já prostě nevím...

Hlavně jsem si dnes uvědomila jedno:
Jsem extrovert, ale tak nějak chci být více anonymní, takže si zakádám nový blog (zase). Tenhle už zná několik mých známých a... já chci být... jen výkřik do prázdna?

Ach jo... Svoje yšlenky bych si měla někam zapisovat. Dneska jsem si četla článek od mé oblíbené blogerky a když jsem šla domů, hodně jsem přemýšlela. O všem možném... A teď jako bych to všechno zapomněla...

Loučím se...♥

Zoo Lešná (fotografie)

4. srpna 2014 v 13:49 | Betty Liss♥
Celý včerejší den jsem strávila s rodinou v zoo. Moc jsem se těšila. Na zvířata, všechny ty tabule se zajímavostmi, komentované krmení, srandu s děckama a na to jak budu všechno fotit.
Ráno jsem vstala, nasnídala se, umyla, oblékla,... prostě udělala to, co se vždycky dělá a nachystala si věci. Nadšeně jsem vyběhla z domu za sestrou, posbírali jsme ostatní lidi a jeli.


Nepamatuji se, kolikrát jsem tam už byla. Dvakrát minimálně. Zrovna ty dva výlety si živě pamatuju. Jednou jsme jeli i se sestřenicí. Měla jsem na sobě šaty a jedly jsme tam vodovou zmrzlinu. Odjížděli jsme s brekem, protože mě pod paži píchla vosa.
Podruhé to bylo se sestrou. Nevybraly jsme si zrovna dobrý den, protože za týden měli otevírat novou část. Etiopii.


Tentokrát to bylo jiné. Možná to bude lidmi, se kterými jsem tam byla nebo novými expozicemi. Anebo jednoduše tím, že jsem zase o něco starší. Ze začátku to bylo normální. Pohoda. V Yucatanu jsme se smáli lenochodovi, který na nás znuděně koukal a pomalu si bral něco na zub. Pak jsme se pomalu sunuli k dalším zvířatům, výběhům, voliérám,...


Jeden na druhého čekal, volal a nebo šel dál, což byl můj případ, protože se mi nechtělo postávat. Tady byl ten zádrhel. Prostě mě už nebaví chodit ve skupince za ručičku a ukazovat: ,, Dívej žirafa. A tam je tygr! Jéé... Koukejte, jak chodí, ten je vtipný."
Raději jsem šla dál, i když velmi pomalu, a postupně se rodině ztrácela z dohledu. Jim to možná vadilo, ale já jsem si alespoň tak nějak odpočinula. Asi jsem některým návštěvníkům zoo naháněla strach nebo si mysleli, že patřím do některého výběhu. Nejspíš jsem musela vypadat divně, když jsem šla s lízátkem (od paní na parkovišti) v puse a koukala jakoby skrz beton a trávu. Prostě jsem moc přemýšlela. Ale pěkně jsem si zapřemýšlela. Tak nějak celkově nad zoo a zvířaty, ale taky nad sebou.


Na jednu stranu mi těch zvířat bylo líto. Většina z nich jsou v prostředí, ve kterém by vůbec neměla být. Navíc jsou zavření v klecích a výbězích, které většinou nejsou nijak velké a pořád okolo chodí nějací podivní tvorové s ještě podivnějšími věcmi v rukou a míří tím na ně.
Na druhou stranu je zoo velmi dobrá věc, když si uvědomíte, že všemožné ohrožené druhy chrání před vymřením. A kdyby neměla návštěvníky a nevybírala vstupné, kde by vzala peníze na péči o ně?


Co se mi ale na zoo nelíbí, jsou vláčky. Co z toho ti lidé mají, když si sednou do vláčku, projedou celý areál za půl hodiny, pak si sednou někam na hranolky s tatarkou a jdou domů. Včera mě málem rozbrečelo, když jsem v jednom viděla jet velmi obézní rodinku a jiné lidi, kteří se tak tak vlezli na tu uzounkou lavičku na které seděli.
Je ale zajímavé, jak tam v každém obchůdku a stánku prodávají recyklovatelné propisky a bločky a všude možné jsou cedule o tom, jak se má chránit příroda apod. a přitom, když kolem vás projede to monstrum, vypouští divný černý dým a je cítit jak smrdí po nějakém palivu. Teď mi řekněte, kde je ta ochrana životního prostředí.


Abych nebyla jen u záporů, tak konkrétně v Zoo Zlín-Lešná se mi moc líbí Zpívající pěšina a Mu-Shin. Vždycky mě přitahovalo to, co mi je neznámé a zvláště pak kultury jiných zemí. Doporučovala bych, aby se takových koutků v zoologických zahradách dělalo víc. Myslím, aby tam toho bylo víc i pro dospělé a starší děcka.


Když se zamyslím, tak všude jsou průlezky, skluzavky, postavičky a akce pro děti. Nebo například lanové centrum od 6 do 11 let či jízda na ponících. A co náctiletí? Ti by se taky rádi projeli na koni nebo zalezli v lanovém centru. Když tam je zamilovaný pár... Fajn, ten se zabaví, ale co holky a kluci, kteří tam jsou s rodiči a sourozenci? Rodiče si dají pivo, sestřička si půjde zaskotačit a její starší brácha tam někde znuděně sedět. No není to nespravedlivé?


Dospěla jsem k závěru, že do zoo už budu jezdit jen sama nebo s nejlepší kamarádkou. Popřípadě se svým klukem (to bych nějakého musela mít) a později s vlastní rodinou.

Holandsko (fotografie)

1. srpna 2014 v 23:11 | Betty Liss♥
Na začátku června jsme v patrovém autobuse plném děcek odjeli pryč od starostlivých maminek a nápomocných tatínků. Pryč od oblíbených míst, známého jazyka a své rodné země. Až do Holandska. Odlišná krajina, kultura, jazyk, způsoby, historie, politika,... Jak se říká, jiný kraj jiný mrav.
Divnému chrochtání místních obyvatel jsme nerozuměli a raději nevěnovali příliž pozornosti. Mluvili jsme pouze naší mateřštinou a řečí, kterou mluví kde kdo. Prostě jsme se nějak domluvili. Když né jazykem, tak nějak jinak. Každý podle vlastní fantazie a uvážení.
Spletí ulic a uliček bychom se bez (díky Bohu české) světaznalé průvodkyně určitě ztratili. Na jednu stranu bych se bála, že dojdu do vykřičené čtvrti nebo nějakého coffee shopu. Na druhou bych bloudila velmi ráda, obdivovala nádhernou architekturu, koukala s otevřenou pusou, očima jako tenisáky, chodila (spíš běhala) od domu k domu a fotila. Né, že bych to nedělala i bez toho, že bych se odpojila od naší počtné skupiny.
Jejda kolik nás vlastně bylo? Alespoň šedesát. Dvě třídy, asi pět učitelů, plus řidiči a průvodkyně. Ano, bylo nás hodně. Taky, že z nás na tom hotelu neměli zrovna velkou radost.

Pohled z mlýnu v Zaanse Schans.

Vollendam...

Nizozemská architektura mě naprosto uchvátila. V každém městě mají vlastního architekta, který dohlíží na to, aby se domky k sobě hodily.

Kavka v Madurodamu.

Fotografie z Euromastu. Rotterdam

Hledání nových DIY blogů

31. července 2014 v 22:08 | Betty Liss♥
Dnes jsem se dala do hledání inspirace. U počítače jsem proseděla celý den a listovala internetovými stránkami. Nejprve jsem projížděla We♥It a teď k večeru hledala DIY blogy.
A proč?
Konečně se začalo něco dít a já budu mít nový pokojíček. Teda né úplně nový, ale budeme malovat, kupovat nový koberec a možná pár drobností. Nábytek mi zůstane, což je trochu škoda, protože bych chtěla bílý, ale já si ho nějak pěkně upravím. Už toho mám v hlavě tolik, že to budu muset přenést na papír, abych věděla, co si mám nachystat apod.
Peněz není nikdy dost, takže se budu muset spokojit s levnými věcmi nebo s již použitými. Ale komu to vadí? Mně rozhodně ne. Tvořím ráda a už se na to těším. A tak jsem brouzdala nekonečnými vodami hlubokého internetu.
A co jsem našla?

Jak jsem zavinila smrt

30. července 2014 v 9:18 | Betty Liss♥
Bylo to někdy na konci školního roku, když jsme zrovna bydleli u babičky. Každoročně se do jedné budky na dvoře nastěhují čermáčci a tak jsem je chodila pozorovat. Jednou, a to už byli dost velcí, seděla dvě mláďátka s maminkou na okně starého domečku. Chtěla jsem vyzkoušet, jak moc se bojí a tak jsem přistoupila blíž. Jedno mládě odletělo a jeho maminka také. To které tam zůstalo, na mě opatrně koukalo, ale ani se nehlo. Pomalu jsem natahovala ruku, až jsem se dotkla jeho hebkých peříček. Nechal se pohladit, ale bylo cítit, že se bojí.
Měla jsem docela strach aby nevletěl do toho domečku a tak jsem se ho snažila přemístit jinam. Bohužel, co jsem nechtěla, to se stalo. Čermáček vletěl dovnitř a já ho šla zachraňovat. Když jsem ho chytla a vynesla ven, historie se naneštěstí opakovala. Tentokrát jsem jej nemohla ani najít. Nakonec jsem ho našla pod stolem.
Jenomže to pískle se mě začalo bát. (Nechápu. Mělo být rádo, že jsem jej od tamtut zachránila.) Už trošku umělo lítat a tak se snažilo doletět až do zahrady. Ale to byl špatný nápad. Bála jsem se, že tam bude jeden z babiččiných kocourů.
Nebyli tam, ale malý čermáček si nepomohl. Vletěl přímo do hromady dřeva a cihel. Snažila jsem se ho hledat, ale marně. Tak jsem šla s něčím pomoct mamce, ale každou chvíli jsem se chodila dívat, jestli tam někde není. Měla jsem za to, že jsem ho poslala na smrt.
Až jednou, když jsem se pořád dívala na tu díru kam vletěl, mě napadlo podívat se i jinam. Uviděla jsem ho a zaradovala jsem se. Seděl na cihlách a zase na mě koukal těma nádhernýma perličkovýma očima. Opatrně jsem jej vzala do dlaní a nesla k jeho domovu.

Mysleli jste si, že už to je šťastný konec? Omyl! Ještě to má pokračování.

Čermáčkovi se asi nechtělo nést v mých dlaních a tak se rozhodl, že půjde po svých. Vyskočil a letěl směrem k záhonům. Rozběhla jsem se za ním. Bylo větší riziko, že tady bude odpočívat některý z kocourů a zakousne ho. A tak jsem se prodírala za ptáčkem a hnala jej pryč. Jenomže ten ptáček měl nějak moc rád okna a tak si sedl na okno do kuchyně. Teď už jsem vážně nevěděla co dělat. Kdybych ho chtěla vzít, vletěl by dovnitř.
Už jsem přemýšlela, že ho nechám, až odletí, ale všimla jsem si černé šmouhy v kuchyni. Babiččin kocour tzv. Malý Ferda, stál v kuchyni a zíral na to malé stvoření sedící na okně. Zarazila jsem se. A co teď? Teď jsem měla o ptáčátko opravdu velký strach. Nevěděla jsem co udělat.
Rozběhla jsem se podél domu, a proběhla celou chodbou až do kuchyně. Viděla jsem jen, jak Ferda skáče na okno a to neviňátko bere do zubů. Nedalo se nic dělat. Vyskočila jsem za ním z okna a honila ho po celé zahradě, dokud neutekl k sousedům. Šla jsem hledat mého malého kamaráda. Chodila jsem po trajektorii černého kocoura a hledala všude možně. Nakonec jsem našla bezvládné tělíčko pod oknem v záhonech. Začaly mi téct slzy. Vzala jsem ho do dlaní a v duchu se mu omlouvala, že jsem jej raději nenechala na pokoji.

Setkala jsem se s Beatles

24. července 2014 v 10:20 | Betty Liss♥
Ano, nekecám. Včera u nás měli koncert The Beatles a já si jej nemohla nechat ujít. Sice to nebyly ty originály, ale zpěvem a trošku vzhledem se jim podobali. Byla to revivalová skupina Brouci Band. Nejlepší revivalová skupina. To si ostatně můžete přečíst na jejich stránce...
Z jejich koncertu jsem měla velmi dobrou náladu, která mi vydržela až do teď. (Jenom čekám kdo mi ji zkazí)
Měla jsem pocit, jakoby na pódiu doopravdy stál John Lennon, Paul McCartney, Ringo Starr a George Harrison. Zněli tak věrohodně. Celou dobu jsem se usmívala, podupávala si, pohupovala se, broukala melodie nebo naplno zpívala. Když skončila píseň, tleskala jsem a ječela. Sice to bylo trochu divné, protože jsem tam byla sama. Kdyby se mnou byla nějaká kamarádka, měla bych náladu ještě lepší a větší. Tady je ovšem vidět to kouzlo. Byla jsem tam sama a oni hráli tak skvěle, že jsem se nenudila.
Po koncertě jsem se odhodlala a šla se s nimi vyfotit. Tady je důkaz.

Nechci se toho dožít

23. července 2014 v 9:01 | Betty Liss♥
Myslím, že to bylo v sobotu. Nevím co jsem dělala, ale nad něčím jsem přemýšlela. Vznikl z toho následující myšlenkový pochod. Ještě chvíli jsem se nad výsledkem mého mozku pozastavila a potom jsem vzala do ruky mobil, abych si to někam zapsala. O myšlenku jsem nechtěla přijít. A nenechám o ni přijít ani vás.

Měla jsem plány... Mám plány...

17. července 2014 v 10:17 | Betty Liss♥
Jak už jsem psala, několik týdnů jsem byla u babičky, takže nebyla možnost něco sem napsat. Za tu dobu se mi ovšem v hlavě rodily nápady a témata, které bych mohla na blogu zužitkovat. Hodně jsem si toho zapsala, abych na to nezapomněla. Ale jak se teď na to koukám... některé věci přeskočím.
Co tedy bylo v plánu?
Přemýšlela jsem o tom, že napíšu "cyklus" plný zážitků od babičky. Hmm... Něco použiju, ale hodně vynechám. Jako třeba:
  • O tom jak nepomáhám mamce
Známe to všichni, protože je to pořád dokola jedno a to samé. Mamka si myslela, že když budeme mít k dispozici zahrádku, tak jí více pomůžu. Né, že by mě to nebavilo, ale prostě se mi nechtělo.
  • Jak jsou kocouři otravní
Babička má dva černé kocoury. Nevím, co jsem chtěla napsat, protože oba dva naprosto zbožňuju. Zlatíčka moje♥
  • Předsevzetí
Hmm... Asi jsem nějaké měla, ale teď už si na něj vážně nevzpomenu.
  • Akce
Jo. Tou dobou bylo hodně akcí. Pořád nějaké oslavy, výročí, koncerty, vystoupení atd...
  • Jak se tu žije
Jak se žije u babičky... Je to jiné než doma. Wow. Opravdu nevím, co bych k tomu napsala, takže taky nic.

Tyhle témata teda přeskakuju (, ale kdybyste měli zájem, napište do komentářů a možná něco vytvořím.)
A co určitě napíšu?
  • Jak jsem zavinila smrt
Ano bylo to tragické a do teď si to nemůžu odpustit. Nechte se překvapit.
  • Holandsko
Tou dobou jsem byla se školou na zájezdu. Prima výlet. Můžete se těšit i na fotky.
  • Óčko
Jen co byla možnost, už už jsem pouštěla televizi a nějčastěji Óčko. Hudba se stala mou drogou.
  • Fotografie ze školy
V rámci informatiky jsme byli fotit, takže se ráda pochlubím s fotkami.

+

Chystám se udělat několik recenzí na filmy, knížky apod...

Plány na blogu (Summer 2014)

14. července 2014 v 9:29 | Betty Liss♥
Po dlouhatánské době se opět hlasím a omlouvám všem, kdo sem chodili pravidelně. Poslední dobou se toho událo tolik, že na blog nezbyl čas.
Protože jsme dělali rekonstrukci, bydleli jsme nějakou dobu u babičky. Tam internet ani počítač není a tak jsem chodívala do knihovny, podívat se alespoň na email a udělat věci do školy.
Ani jsem se nenadála a už byl konec roku. Začaly prázdniny. Hned v pátek 27. června jsme s rodiči a známými odjeli na Slovensko. Potom jsem zmizela na deset dní na tábor. Zážitků mám hodně, takže se nemusíte bát. Mám o čem psát a už se na to těším.
Určitě napíšu něco o tom, jak bylo u babičky.
Zhodnotím uplynulý školní rok, popovídám vám něco o dovolených a dalších plánech na léto....
Už se můžete začít těšit ;)

Začínám přemýšlet nad novým desingem. Trochu šílené, když ho mám teď nový. :D Chtělo by to něco pěkného a jednoduchého... Nevěděli byste o nějakém šikovném a ochotném blogaři, který by mi udělal desing? :)
Napište do komentářů.

Nemám ráda svůj pokoj

7. května 2014 v 19:31 | Betty Liss♥
Ano, je to tak. Nemám ráda svůj pokoj. A proč? Zkrátka je tam na mě málo místa, je tam moc (zbytečných) věcí a vůbec se nepodobá něčemu, čemu bych ráda říkala Můj pokoj.

Abych vám ho nějak popsala:

Mám čtyři skříně. Jednu z nich vůbec nevyužívám, protože tam jsou sestřiny věci. (Která s náma již nebydlí a bydlet nebude.) Zaplněna notami, postavičkami, figurkami, knížkami, CD a kazet, které už stejně nikdo neposlouchá a vůbec... Nikdo ty věci nepoužívá. Vedle stojí malá skříňka, kde mám sice nějaké oblečení, ale to je jen část. Tu druhou zaplňují hračky, na které, co je týden dlouhý, nesáhnu. A teď si uvědomuji, že v žádné skříni nemám jen své věci. V horních částech posledních dvou skříní jsou opět nějaké nepoužívané předměty. V pokoji mám dokonce i klavír. Ten má, stejně jako skříně, tmavě hnědou barvu, takže je tam docela tmavo. I když mám bílé zdi... Vždycky jsem chtěla i bílý nábytek. Prostě aby tam bylo krásně světlo a pokoj byl opticky větší.
 
 

Reklama

TOPlist