Jak jsem zavinila smrt

30. července 2014 v 9:18 | Betty Liss♥ |  Diary
Bylo to někdy na konci školního roku, když jsme zrovna bydleli u babičky. Každoročně se do jedné budky na dvoře nastěhují čermáčci a tak jsem je chodila pozorovat. Jednou, a to už byli dost velcí, seděla dvě mláďátka s maminkou na okně starého domečku. Chtěla jsem vyzkoušet, jak moc se bojí a tak jsem přistoupila blíž. Jedno mládě odletělo a jeho maminka také. To které tam zůstalo, na mě opatrně koukalo, ale ani se nehlo. Pomalu jsem natahovala ruku, až jsem se dotkla jeho hebkých peříček. Nechal se pohladit, ale bylo cítit, že se bojí.
Měla jsem docela strach aby nevletěl do toho domečku a tak jsem se ho snažila přemístit jinam. Bohužel, co jsem nechtěla, to se stalo. Čermáček vletěl dovnitř a já ho šla zachraňovat. Když jsem ho chytla a vynesla ven, historie se naneštěstí opakovala. Tentokrát jsem jej nemohla ani najít. Nakonec jsem ho našla pod stolem.
Jenomže to pískle se mě začalo bát. (Nechápu. Mělo být rádo, že jsem jej od tamtut zachránila.) Už trošku umělo lítat a tak se snažilo doletět až do zahrady. Ale to byl špatný nápad. Bála jsem se, že tam bude jeden z babiččiných kocourů.
Nebyli tam, ale malý čermáček si nepomohl. Vletěl přímo do hromady dřeva a cihel. Snažila jsem se ho hledat, ale marně. Tak jsem šla s něčím pomoct mamce, ale každou chvíli jsem se chodila dívat, jestli tam někde není. Měla jsem za to, že jsem ho poslala na smrt.
Až jednou, když jsem se pořád dívala na tu díru kam vletěl, mě napadlo podívat se i jinam. Uviděla jsem ho a zaradovala jsem se. Seděl na cihlách a zase na mě koukal těma nádhernýma perličkovýma očima. Opatrně jsem jej vzala do dlaní a nesla k jeho domovu.

Mysleli jste si, že už to je šťastný konec? Omyl! Ještě to má pokračování.

Čermáčkovi se asi nechtělo nést v mých dlaních a tak se rozhodl, že půjde po svých. Vyskočil a letěl směrem k záhonům. Rozběhla jsem se za ním. Bylo větší riziko, že tady bude odpočívat některý z kocourů a zakousne ho. A tak jsem se prodírala za ptáčkem a hnala jej pryč. Jenomže ten ptáček měl nějak moc rád okna a tak si sedl na okno do kuchyně. Teď už jsem vážně nevěděla co dělat. Kdybych ho chtěla vzít, vletěl by dovnitř.
Už jsem přemýšlela, že ho nechám, až odletí, ale všimla jsem si černé šmouhy v kuchyni. Babiččin kocour tzv. Malý Ferda, stál v kuchyni a zíral na to malé stvoření sedící na okně. Zarazila jsem se. A co teď? Teď jsem měla o ptáčátko opravdu velký strach. Nevěděla jsem co udělat.
Rozběhla jsem se podél domu, a proběhla celou chodbou až do kuchyně. Viděla jsem jen, jak Ferda skáče na okno a to neviňátko bere do zubů. Nedalo se nic dělat. Vyskočila jsem za ním z okna a honila ho po celé zahradě, dokud neutekl k sousedům. Šla jsem hledat mého malého kamaráda. Chodila jsem po trajektorii černého kocoura a hledala všude možně. Nakonec jsem našla bezvládné tělíčko pod oknem v záhonech. Začaly mi téct slzy. Vzala jsem ho do dlaní a v duchu se mu omlouvala, že jsem jej raději nenechala na pokoji.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist