Nic netrvá... věčně... (doufám)

6. listopadu 2014 v 14:21 | BettyLiss♥ |  Diary
Já...
Věčně nespokojená, věčně nerozhodná,
věčně snící, věčně realistická,
věčně začínající, věčně končící,
věčně hledající...
... končím.

Nikdy nebudu se vším spokojená (nejsem perfekcionalista), v ničem nebudu dokonalá (nejsem genius)... a bojím se, že se nikdy nerozhodnu, kam půjdu na vysokou, jak budu pracovat a vůbec. Co od života chci?
Já prostě nevím...

Hlavně jsem si dnes uvědomila jedno:
Jsem extrovert, ale tak nějak chci být více anonymní, takže si zakádám nový blog (zase). Tenhle už zná několik mých známých a... já chci být... jen výkřik do prázdna?

Ach jo... Svoje yšlenky bych si měla někam zapisovat. Dneska jsem si četla článek od mé oblíbené blogerky a když jsem šla domů, hodně jsem přemýšlela. O všem možném... A teď jako bych to všechno zapomněla...

Loučím se...♥
 

Teaser Tuesday (one)

28. října 2014 v 8:00 | BettyLiss♥
Originální Teaser Tuesday je zde.
O čem to je? Vezmu knihu, kterou právě čtu, otevřu ji na náhodné stránce a opíšu sem úryvek. Samozřejmně nesmím připojit název knihy a autora.

Přešla jsem k barovému pultu a nespouštěla jsem z něj oči. Snažila jsem se rozkódovat ten příval slov, který se z něj valil. Odtáhla jsem si židli a posadila se na ni. Holder mi nalil sklenici mléka, i když jsem nic neříkala, a se širokým úsměvem na tváři mi ji podal. Než jsem se stačila napít, popošel ke mně a vzal mi bradu do prstů.
,,Musím tě políbit. Včera byly tvoje rty tak zatraceně dokonalý, až mám pochybnosti, jestli se mi to jen nezdálo." Přitiskl ústa na moje. Když jsem ucítila špičku jeho jazyka, souhlasila jsem. Bylo to moc krásné na to, aby to nebyl jen sen.
-Bez naděje, Colleen Hooverová

Tak nějak jsem se rozhodla podvádět hned na začátku, protože tuto knížku už mám přečtenou. Minulou sředu mi ji půjčila kamarádka a o půl druhé ráno jsem ji se slzami v očích dočetla. Právem se dostala mezi mé oblíbené knihy. Nejspíš pro úžasně romantický, nečekaný a tolik realistický příběh. Chtěla bych toho tady tolik napsat, ale rozhodla jsem se, že si to nechám na recenzi. Můžete se těšit. A pokud vás tento úryvek a chystaný článek přesvědčí, abyste si knihu přečetli... Máte se sakra na co těšit. Připravte si kapesníky!

Zamilovaná do "doktora" (Část 1.)

5. srpna 2014 v 13:55 | Betty Liss♥ |  Stories
Bylo krásně. Svítilo slunce, ale nebylo zas takové horko jako v posledních dnech. A tak jsem šla ven. Přes celé město jsem se vydala na své oblíbené místo, k Lipové aleji. Skrz ni se dá dojít k části města, kde bydlí "ti lepší". Chvíli jsem seděla na lavičce a četla. Když už jsem usoudila, že je čas vrátit se zase domů, schovala jsem knížku a zvedla se. Jen jsem ušla pár kroků, slyšela jsem něčí hlas: "Hej! Jano! Počkej na mě."
Otočila jsem se a uviděla Petra. Usmála jsem se a čekala, až dojde ke mně.
"Ahoj.", pozdravil mě.
"Ahoj. Odkud jdeš?", zeptala jsem se.
"Byl jsem u Michala.", odpověděl.
Michal je jeho spolužák a nejlepší kamarád, který bydlí za alejí. Prý za ním byl kvůli nějakým cédéčkám.
Šli jsme pomalu a povídali si. O prázdninách, dovolených, co je nového a tak. Prostě klasika. Hodně jsme se i nasmáli. Na to, že se známe vlastně jen od vidění, to bylo moc fajn. Chodíme spolu no školy, ale on je o rok starší.
Nevím co to je za logiku, ale být nachlazená v létě? Celou dobu jsem kašlala.
Když jsem zakašlala asi po padesáté, zeptal se mě: ,,Jsi v pořádku?"
"Ale jo. V pohodě."
Zastavil se.
"Vážně? Chceš nějaký lék?", pronesl s vážnou tváří.
Nemohla jsem se nesmát.
"To byste byl moc hodný pane doktore.", řekla jsem prosebně.
Pomalu ke mně přistoupil, ruku mi dal na tvář a políbil mě.
Když se odtáhl, překvapeně jsem na něj koukala. Něco takového jsem opravdu nečekala, ale rychle jsem se vzpamatovala a dál hrála hru, kterou jsme začali.
"Myslím, že to moc nepomohlo pane doktore.", oznámila jsem pochybovačně.
Na to mě znovu, ještě něžněji než předtím, políbil. Tentokrát jsem mu to oplatila. Když jsme se odtáhli, zeptal se:
"Tentokrát to pomohlo?"
"Nejsem si jistá.", řekla jsem opatrně a čekala, jestli to udělá ještě jednou.
"Dnešní dávku jste již dostala. Uvidíme, jak vám léky zaberou.", pronesl.
"Dobře."
Mezitím jsme se otočili a šli dál.
"Mohl bych vás poprosit o vaše telefonní číslo a adresu? Potřebuji si to zapsat.", oznámil po chvíli.
Zasmála jsem se.
"Samozřejmě."
Nadiktovala jsem mu mé číslo a on se zeptal:
"Doufám, že je pravé?"
"To budete muset vyzkoušet."
Vzal mobil a vytočil mnou nadiktované číslo. Začala mi hrát ústřední melodie z Přátel.
"Pardon. Někdo mi volá... Prosím?"
"Dobrý den, je to slečna Jana? Tady je doktor Petr."
"Ano. Dobrý den pane doktore."
"Chtěl jsem se zeptat, jak je na tom váš kašel?"
"Ale, pořád mě trápí."
"Aha. Tak to by jste měla přijít do mé ordinace a já se na to podívám. Popřípadě zvýšíme dávkování."
"Dobře. A kdy mám přijít?"
"Kdy máte čas? Můžete ve středu?"
"Na středu zatím nic nemám. To bych mohla. V kolik hodin?"
"Přijděte v deset."
"Fajn. A...", zarazila jsem se, "kde je vaše ordinace?"
"U parku."
"Ah, samozřejmě. Určitě přijdu."
"Tak se mějte pěkně. Na shledanou."
"Děkuji. Na shledanou."
Ukončila jsem hovor a mobil si strčila do tašky.
",Kdo ti volal?", zeptal se Petr.
"Můj doktor.", pronesla jsem vážně.
Pak jsme se oba začali smát. Zbytek cesty jsme si povídali už normálně. Doprovodil mě domů, připomněl mi, abych nezapomněla jít k doktorovi a rozloučili jsme se.
Myslím, že je to poprvé co se k doktorovi těším.

Pokračování příště...♥
 


Zoo Lešná (fotografie)

4. srpna 2014 v 13:49 | Betty Liss♥ |  Diary
Celý včerejší den jsem strávila s rodinou v zoo. Moc jsem se těšila. Na zvířata, všechny ty tabule se zajímavostmi, komentované krmení, srandu s děckama a na to jak budu všechno fotit.
Ráno jsem vstala, nasnídala se, umyla, oblékla,... prostě udělala to, co se vždycky dělá a nachystala si věci. Nadšeně jsem vyběhla z domu za sestrou, posbírali jsme ostatní lidi a jeli.


Nepamatuji se, kolikrát jsem tam už byla. Dvakrát minimálně. Zrovna ty dva výlety si živě pamatuju. Jednou jsme jeli i se sestřenicí. Měla jsem na sobě šaty a jedly jsme tam vodovou zmrzlinu. Odjížděli jsme s brekem, protože mě pod paži píchla vosa.
Podruhé to bylo se sestrou. Nevybraly jsme si zrovna dobrý den, protože za týden měli otevírat novou část. Etiopii.


Tentokrát to bylo jiné. Možná to bude lidmi, se kterými jsem tam byla nebo novými expozicemi. Anebo jednoduše tím, že jsem zase o něco starší. Ze začátku to bylo normální. Pohoda. V Yucatanu jsme se smáli lenochodovi, který na nás znuděně koukal a pomalu si bral něco na zub. Pak jsme se pomalu sunuli k dalším zvířatům, výběhům, voliérám,...


Jeden na druhého čekal, volal a nebo šel dál, což byl můj případ, protože se mi nechtělo postávat. Tady byl ten zádrhel. Prostě mě už nebaví chodit ve skupince za ručičku a ukazovat: ,, Dívej žirafa. A tam je tygr! Jéé... Koukejte, jak chodí, ten je vtipný."
Raději jsem šla dál, i když velmi pomalu, a postupně se rodině ztrácela z dohledu. Jim to možná vadilo, ale já jsem si alespoň tak nějak odpočinula. Asi jsem některým návštěvníkům zoo naháněla strach nebo si mysleli, že patřím do některého výběhu. Nejspíš jsem musela vypadat divně, když jsem šla s lízátkem (od paní na parkovišti) v puse a koukala jakoby skrz beton a trávu. Prostě jsem moc přemýšlela. Ale pěkně jsem si zapřemýšlela. Tak nějak celkově nad zoo a zvířaty, ale taky nad sebou.


Na jednu stranu mi těch zvířat bylo líto. Většina z nich jsou v prostředí, ve kterém by vůbec neměla být. Navíc jsou zavření v klecích a výbězích, které většinou nejsou nijak velké a pořád okolo chodí nějací podivní tvorové s ještě podivnějšími věcmi v rukou a míří tím na ně.
Na druhou stranu je zoo velmi dobrá věc, když si uvědomíte, že všemožné ohrožené druhy chrání před vymřením. A kdyby neměla návštěvníky a nevybírala vstupné, kde by vzala peníze na péči o ně?


Co se mi ale na zoo nelíbí, jsou vláčky. Co z toho ti lidé mají, když si sednou do vláčku, projedou celý areál za půl hodiny, pak si sednou někam na hranolky s tatarkou a jdou domů. Včera mě málem rozbrečelo, když jsem v jednom viděla jet velmi obézní rodinku a jiné lidi, kteří se tak tak vlezli na tu uzounkou lavičku na které seděli.
Je ale zajímavé, jak tam v každém obchůdku a stánku prodávají recyklovatelné propisky a bločky a všude možné jsou cedule o tom, jak se má chránit příroda apod. a přitom, když kolem vás projede to monstrum, vypouští divný černý dým a je cítit jak smrdí po nějakém palivu. Teď mi řekněte, kde je ta ochrana životního prostředí.


Abych nebyla jen u záporů, tak konkrétně v Zoo Zlín-Lešná se mi moc líbí Zpívající pěšina a Mu-Shin. Vždycky mě přitahovalo to, co mi je neznámé a zvláště pak kultury jiných zemí. Doporučovala bych, aby se takových koutků v zoologických zahradách dělalo víc. Myslím, aby tam toho bylo víc i pro dospělé a starší děcka.


Když se zamyslím, tak všude jsou průlezky, skluzavky, postavičky a akce pro děti. Nebo například lanové centrum od 6 do 11 let či jízda na ponících. A co náctiletí? Ti by se taky rádi projeli na koni nebo zalezli v lanovém centru. Když tam je zamilovaný pár... Fajn, ten se zabaví, ale co holky a kluci, kteří tam jsou s rodiči a sourozenci? Rodiče si dají pivo, sestřička si půjde zaskotačit a její starší brácha tam někde znuděně sedět. No není to nespravedlivé?


Dospěla jsem k závěru, že do zoo už budu jezdit jen sama nebo s nejlepší kamarádkou. Popřípadě se svým klukem (to bych nějakého musela mít) a později s vlastní rodinou.

Holandsko (fotografie)

1. srpna 2014 v 23:11 | Betty Liss♥ |  Diary
Na začátku června jsme v patrovém autobuse plném děcek odjeli pryč od starostlivých maminek a nápomocných tatínků. Pryč od oblíbených míst, známého jazyka a své rodné země. Až do Holandska. Odlišná krajina, kultura, jazyk, způsoby, historie, politika,... Jak se říká, jiný kraj jiný mrav.
Divnému chrochtání místních obyvatel jsme nerozuměli a raději nevěnovali příliž pozornosti. Mluvili jsme pouze naší mateřštinou a řečí, kterou mluví kde kdo. Prostě jsme se nějak domluvili. Když né jazykem, tak nějak jinak. Každý podle vlastní fantazie a uvážení.
Spletí ulic a uliček bychom se bez (díky Bohu české) světaznalé průvodkyně určitě ztratili. Na jednu stranu bych se bála, že dojdu do vykřičené čtvrti nebo nějakého coffee shopu. Na druhou bych bloudila velmi ráda, obdivovala nádhernou architekturu, koukala s otevřenou pusou, očima jako tenisáky, chodila (spíš běhala) od domu k domu a fotila. Né, že bych to nedělala i bez toho, že bych se odpojila od naší počtné skupiny.
Jejda kolik nás vlastně bylo? Alespoň šedesát. Dvě třídy, asi pět učitelů, plus řidiči a průvodkyně. Ano, bylo nás hodně. Taky, že z nás na tom hotelu neměli zrovna velkou radost.

Pohled z mlýnu v Zaanse Schans.

Vollendam...

Nizozemská architektura mě naprosto uchvátila. V každém městě mají vlastního architekta, který dohlíží na to, aby se domky k sobě hodily.

Kavka v Madurodamu.

Fotografie z Euromastu. Rotterdam

Další články


Kam dál

TOPlist